A Letter From Mosul

18. července 2018 v 20:01 | Irmik |  Zprávy
Klikněte pro zobrazení původního (velkého) obrázku

Největší a nejdelší městská bitva, která se kdy bojovala od 2. světové války byla vedena k získání Mosul ze spárů ISIS. Svoboda přišla za hroznou cenu: bylo zabito tisíce civilistů a z velké části iráckého města se staly sutiny.

Velká část východního Mosulu byla ušetřena, ale západ stále leží v troskách i rok po skončení bojů. Když jsem tam stála, bylo to, jako kdyby zbraně zmizely právě včera.

Pokud jsme se na Blízkém východě a Afghánistánu něco naučili z posledního desetiletí, je to to, že válečná vítězství následují k efektivní pomoci pro zajištění stability, pak je cyklus násilí pouze pokračováním. Proto si myslíme, že v této situaci nemůže být nic důležitějšího než snaha zajistit, aby se násilí extremismu nemohlo vrátit do Mosulu. Očekáváte, že obnovení města, které je ikonou rozmanitosti, mírového soužití a kulturního dědictví, bude hlavní prioritou. Dovedete si představit, že ulice západního Mosulu budou plné rekonstrukčních zařízení, architektů, plánovačů, vládních i nevládních organizací a odborníků na světové dědictví poskytující technickou pomoc Iráku na hlavní plán rekonstrukce města.



Ale o rok později leží západní Mosul stále opuštěný, zničený a apokalyptický. Stěny, které zůstávají stát, jsou protkány ranami nábojnic a ohněm. Ulice jsou podivně tiché: stovky tisíc bývalých obyvatel města žije v táborech nebo v blízkých komunitách, jelikož pro ně není návratu do domovů. Páchnoucí mrtvoly jsou stále v ruinách a čekají na sběr.


"Jsme vinni v případu vykonávání kolektivního morálního třídění, selektivního zvolení kdy a kde budeme bránit lidská práva, jak dlouho a do jaké míry?"


V ulicích, které vypadají úplně neobyvatelné, malé počty ukrytých šokovaných rodin vyklízí sutiny svých domů holýma rukama a bojí se skrytých výbušnin. Minulý týden došlo k explozi v jednom z domů, která následně zabila a zranila 27 lidí.

Ještě horší než fyzická zkáza města jsou neviditelná poškození emocionální...vlivu okolí na lidi. Návrat obyvatel, kteří ztratili své domovy, kde jejich rodiny prožily celé generace, jejich majetky, úspory, doklady …. v nedohlednu. Komunity různých náboženství, které dříve žily vedle sebe byly od sebe rozděleny.

Muž, který se ke mně přiblížil, mi popsal s uslzenýma očima, jak ho ukřižovali militanti. Dítě mi vyprávělo, že vidělo muže zabitého přímo na ulici před ním. Matka a otec popisují to ráno, jak jim malá střela poranila jejich holčičku, která přišla o nohy. Následně se snažili v nemocnici požádat o pomoc, přičemž jejich proseb nebylo vyslyšeno a holčička vykrvácela.

Nespravedlnost a utrpení této velikosti nelze vyčíslit. Lidé, kteří trpěli a přežili tyto zkušenosti, byli ponecháni svému osudu, aby do značné míry zapomněli, přičemž v hloubi duše se cítí naprosto znepokojeně. Rozdíl mezi tím, co si zaslouží a mezi tím, jak rychle svět zapomíná, je šokující.

Sama jsem se sebe ptala, jestli bychom v jiném čase v historii reagovali na situaci v Mosulu jinak? Mohli bychom reagovat, jako jsme to udělali při osvobození Evropy po 2 Sv. V., zaplavit ji pomocí při obnově a znovuvýstavbě?

Přemýšlela jsem také o přeživších, kteří byli zraněni chemickými útoky, bombardováním v nemocnici, organizovaném znásilnění a úmyslném vyhladovění civilistů, kteří jsou ikonami současného konfliktu, a zeptala jsem se "Jsme již immuní vůči lidskému utrpení? Máme pochybnosti o naší schopnosti jednat efektivně v zámoří, ve světle nedávné historie, že jsme začali tolerovat netolerovatelné? Jsme vinni vykonávat formu kolektivního morálního třídění, selektivní volby, kdy a kde budeme bránit lidská práva, jak dlouho a do jaké míry?"

V Mosulu jsem cítila, že jsem v posledních desetiletí stála na půdě nuly z neúspěchu zahraniční politiky. Ale také na místě, které představuje lidskou schopnosti přežít a obnovit, a pro zarytou vytrvalost univerzálních hodnot v jednotlivých srdcích.

Myslím na otce, kterého jsem potkala a na jeho radost, že jeho dvě mladé dcery mohou jít znovu do školy. Bez halíře, bez střechy nad hlavou, mluvil jako by neměl nic cennějšího, než jejich karty do školy. Nebyl by to hlubší symbol vítězství, než kdyby se každá dívka v Mosulu mohla vrátit do školy a vyniknout?

Žádná rodina, se kterou jsem se setkala na Západu, mě o nic nežádala. Nepočítala s naší pomocí. Mosul může sledovat historii už po 3 000 let - jsem si jistá, že lidé překonají tyto 3 roky teroru. Ale o kolik by bylo lepší vidět jejich zotavení jako společné úsilí, stejně jako to, že porážku ISIS považujeme za kolektivní odpovědnost.



Autor: Angelina Jolie
Překlad: Irmik
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.